Výška: 1084 m.n.m., jde o nejvyšší horu Blanského lesa (CHKO)
Na vrchol je možné jet sedačkovou lanovkou z obce Krásetín u Holubova. Je dlouhá 1752 m.
Auto lze nechat na parkovišti dole pod Kletí, cena pro automobil 35,-Kč na den, pro autobus 100,-Kč a pro motocykl 25,-Kč. Parkoviště není hlídané a platí se jen v době provozu lanovky. /Rok 2007 – ceny se mohou měnit/
Rozhlednu nechal postavit Kníže Josef Jan Nepomuk ze Schwarzenberku, (po něm název Josefova věž) byla dokončena roku 1825. Vstupné na ní stojí 15,-Kč pro dospělé a 5,-Kč pro děti. (rok 2007)
V roce 1925 byla u věže postavena horská chata, jmenuje se Tereziina, podle její patronky Terezie ze Schwarzenberku.
Je víc možností, jak se dostat na vrchol. Buď přímo pod lanovkou, po „zelené trase“ chvíli lesem poslední úsek pod lanovkou, nebo okruhem – mírné stoupání, ale délka 10.5 km.
Osobní zážitek
Nemohl jsem si vybrat lepší den. Neděle, podle předpovědi meteorologů 14°C, jasná obloha. No a tak jsem s přítelkyní Zuzanou vyrazil na tenhle výlet a ani jednoho nás nenapadlo, že sobotu a v pátek celý den v nížinách pršelo a dva dny předtím dokonce celý den sněžilo.
Při odjezdu jsem dokonce přemýšlel, jestli si mám brát bundu a Zuzana vyrazila jen v teniskách.
Autem jsme dojeli do Holubova a odtud do Krásetína, kde jsme na parkovišti pod lanovkou zaplatili 35 Kč za celodenní parkování. Jako správní „akční“ turisté jsme se rozhodli vyjít až na vrchol hora pěšky.
Cesta nahoru
Napřed jsme se vydali po zelených značkách po pěkné asfaltové silničce a stále se ještě hloupě divili, že v okolních lesích leží pokrývka sněhu.
Po deseti minutách cesty jsme do lesa odbočili, abychom si cestu trochu zkrátili.
Tak jsme narazili na cestu nejkratší, na tu pod lanovkou. Chvíli jsme se hádali, jestli půjdem tudy, nebo dál po zelené, ale zvítězila cesta kratší. Sníh byl už tam i tam, takže na tomhle nezáleželo, navíc nad silnicí jsou stromy, ze kterých vytrvale pršelo a padaly kusy zmrzlého sněhu.
Pod lanovkou sice ze stromů nepršelo, ale cesta je hodně strmá, na sněhu to klouzalo, byly pod ním skryté kameny, chvílemi jsme se bořili do bahna, chvíli do sněhu, chvíli jsme klouzali zpět dolů po zmrzlém a udusaném sněhu.
Poslední část výstupu je nejstrmější, tam už jsem měl opravdu pocit, že bojuji minimálně o své zdraví, zlomená končetina není nic příjemného.
Vrchol
Moc jsme se těšili, že si dáme v horské chatě, kde je provozována restaurace, horký čaj, jenže nastalo zklamání. Na dveřích byl pouze nápis, která firma přestavbu dělá. Foukal studený vítr a možná jsem se zapoměl zmínit, že čím výš jsme byli, tím byla i nižší teplota. Ocenil bych čepici a rukavice a taky sucho v botách, které byly naprosto promočené a kalhoty jsme měly oba mokré až ke kolenům.
Na rozhlednu jsem se také nepodíval, byla zavřená jako všechno.
Promočení a unavení jsme se rozhodli, že dolů pojedem lanovkou. Představa, že i dolů půjdem pěšky, byla hrozná. Lanovka se zrovna rozjela, udělal jsem ještě pár fotek a zamířili jsme k chatě stanice.
Vlítli jsme dovnitř do vytřené místnosti v těch zabahněných botách a chlapík nám oznámil, že provoz lanové dráhy už dnes skončil a že nás na ní už nemůže pustit.
Cesta dolů
To byl masakr.:) Při sestupu už jsem začínal mít pocit, že bojuji o život. Stačilo zakopnutí o kořen stromu ukrytý pod sněhem a letěl bych asi pěkně dlouho.
Nutno říct, že jsme byli možná jediní, kdo měl takové problémy. Cestou nahoru jsme například třikrát potkali muže, který běhal nahoru a dolů.
Příště pojedu na Kleť buď jedině lanovkou, nebo v létě.
